Původce

Původcem myxomatózy je Myxomavirus z rodu Leporipoxvirů, což je velký neobalený DNA virus vzdáleně příbuzný viru neštovic. Ve vnějším prostředí je velmi odolný, je stabilní v širokém rozmezí pH (4 – 12) a ve 2% NaOH je inaktivovaný až za 2 – 3 minuty. V ústním ústrojí blechy králičí může přežít až 100 dní bez ohledu na podmínky vnějšího prostředí a v kožkách zůstává infekční až 10 měsíců.

Myxomavirus tvoří mnoho kmenů, které se liší virulencí, některé kmeny zabíjejí své hostitele velmi rychle, jiné působí spíše dlouhodobější, chronické infekce. Je blízce příbuzný viru fibrózy zajíců a viru Shopeho fibromu.

Virus myxomatózy pochází z Ameriky, kde se přirozeně vyskytuje v populaci králíka drobného (Sylvilagus bachmani) a králíka lesního (S. brasiliensis). U nich způsobuje jen mírné klinické příznaky. U evropského králíka divokého a u domácích králíků však způsobuje smrtelné onemocnění. Do Evropy byl virus vysazen v roce 1952 a od té doby se zde vyskytuje endemicky, přičemž jeho výskyt má přírodně ohniskový charakter navázaný na populaci králíka divokého.

Šíření nemoci

Nemocný králík vylučuje virus především sekrety z nosu a z očí. Nemoc se šíří snadno přímým kontaktem mezi králíky a na krátkou vzdálenosti vzduchem. Možný je též přenos nepřímý, kontaminovaným prostředím, například při ustájení králíka v kotci, kde pobýval nemocný králík či kontaminovaným krmivem a vodou.

Značný význam v šíření nemoci má však hmyz a to především ten bodavý. Myxomatózu roznášejí i jiní krev sající členovci. Jejich bodnutí představuje přímý vstup nákazy do těla králíka. Nejdůležitějším přenašečem je blecha králičí, ale myxomatózu přenášejí též komáři rodu Aedes a Anopheles, blecha kočičí a psí, dravčík či veš králičí a mechanicky mohou myxomatózu šířit i mouchy. Myxomatóza má charakter ohniskového onemocnění, nejvíce případů připadá na konec léta. V hmyzích vektorech může virus přežít zimu i v nepřítomnosti králíků.

Léčba

Protože myxomatóza je virové onemocnění, léčba je pouze podpůrná a často bez výsledku. U těžce nemocných králíků je prognóza velmi špatná a eutanazie postiženého kusu je mnohdy nejmilosrdnějším a nejekonomičtějším řešením. Základem léčby je teplé prostředí a ošetřování zvířete, které spočívá v jeho krmení a napájení, i násilím ze stříkačky, je-li to nutné. Antibiotika chrání zvíře před bakteriální infekcí. Nesteroidní protizánětlivé léky a v případě nutnosti kapačka mohou zvýšit pravděpodobnost přežití. Riziko fatálního zápalu plic kvůli streptokokové nebo pasteurelové infekci je ale značné. Někteří králíci mohou přežít i několik týdnů, aby nakonec uhynuli na selhání ledvin.

Autor MVDr. Tereza Ježková, 2015